Tentokrát padla volba na jihozápadní Francii - Novou Akvitánii. Tato malebná část světa je Čechy neprávem opomíjená a ačkoli v sousední Provence byl už skoro každý, tady našince většinou domorodci viděli poprvé v životě.

Nová Akvitánie (francouzsky Nouvelle-Aquitaine, okcitánsky Nòva Aquitània, baskicky Akitania Berria), před oficiálním přijetím nového názvu 13. září 2016 dočasně Akvitánie-Limousin-Poitou-Charentes je jeden z 13 metropolitních regionů Francie.
Vznikl 1. ledna 2016 sloučením tří bývalých regionů Akvitánie, Limousin a Poitou-Charentes.

Je to největší francouzský region a jeho správním střediskem je město Bordeaux.

Bylo nás jedenáct :-) Těsně před odletem dva účastníci expedice odpadli a tak jsme nakonec jeli objevovat v tradičním počtu a víceméně tradiční sestavě.

Personální zajištění expedice: já jakožto dokumentarista a navigátor, velitel Honza, právník výpravy Zbyšek, řidič expedičního vozidla Míra junior, ekonom a pokladník Slávek, umělec a sommeliér Ondra, technické zabezpečení: strojník Míra senior a elektroinženýr Milan a všestranně nadaný Pepa Joma.

Fotografie v tomto deníku byly pořízeny aparátem Canon G7X a telefonem Samsung Galaxy S7 Edge,
panoramatické fotky jsou z přístroje Ricoh THETA SC.

V tomto dokumentu jsou použity částečně texty z velitelova itineráře, nějaké texty z Wikipedie a dalších zdrojů na netu
a také rychlopalné kresby od Ondry.

Pátek 18.5.2018

Vstáváme před čtvrtou hodinou ranní a vyrážíme do Prahy. Z Prahy odlétáme v 9.30 se společností VOLOTEA, let V7 2419 do Bordeaux.

Krásná kapitánka nás na druhý pokus v Bordeaux položila jak do peřin.

Na letišti si půjčujeme u Sixtů Peugeot Traveler a zkoušíme, zda se do něho dokážeme nacpat.
Zjišťujeme, že ano, a rušíme půjčení dalšího auta u Alamů. (Mělo nás být původně jedenáct).
Auto je krásné a nové a brzy již vyrážíme za dobrodružstvím. Auto má úplně všechno kromě funkční klimatizace, venku je letních třicet stupňů ve stínu, ve voze asi padesát.
Zkoušíme přesvědčit originální servis Peugeot, který jsme cestou potkali, aby nám klimatizaci opravili, ale bez zadání od majitele (půjčovny) se nedá nic dělat. A půjčovna mlčí, nikdo nezvedá žádné z asi patnácti nalezených telefonních čísel, a to ani krizové linky pro případ havárie.

Otvíráme všechna okna, která otevřít jdou (jen ta dvě vepředu, vzadu je to tank) a jedeme k prvnímu cíli.

Menhir de Peyrefitte (také nazývaný Pierrefitte nebo Pierre Fitte ) je menhir nacházející se v Saint-Sulpice-de-Faleyrens ve francouzském departementu Gironde.

Jeho rozměry jsou impozantní (5,20 m vysoký, 3 m široký a 1,50 m hluboký). Hmotnost megalitu se odhaduje na 50 tun vzhledem k zakopané části. Je to největší menhir v jihozápadní Francii. Menhir je vytvořen z monolitického bloku vápence. Pravděpodobně byl vytěžen z výstupů tohoto typu skály, které se nacházejí asi 2,5 km od místa, ve městě Saint Emilion.
Na jedné z jeho stran, 70 cm nad stávající úrovní země, je vidět kruhovou díru pro oběti, vytvořenou pravděpodobně ve středověku. Stejně jako u všech menhirů, při absenci lithického materiálu nebo keramiky nalezené v okolí, je datování obtížné. Vzhledem k příbuzným objektům v oblasti byl menhir datován do pozdního neolitu (2600-2300 př.nl).

Saint-Émilion je obec známá především díky svým vinicím. Leží v departmentu Gironde asi 35 km severovýchodně od Bordeaux. Pro svoji historickou hodnotu je obec od roku 1999 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Římané zde založili vinice již v 2. století našeho letopočtu. Ve 4. století pak básník Ausonius, který pocházel z nepříliš vzdálené Burdigaly (nyní Bordeaux), oslavoval zdejší víno ve svých básních. Románské období zde zanechalo celou řadu úchvatných stavebních památek.
Obec byla pojmenována po mnichu Émilionovi, který se zde v 8. století usadil v poustevně vytesané do skály.
Dominantou města je monolitický kostel (Église monolithe) vytesaný do vápencového útesu.

Do města přijíždíme již značně připečení a vzhledem k tomu, že jsme vstávali kolem čtvrté hodiny ráno a celý den nepili, jsme všichni už trochu mimo

Ondra opět dokumentuje.

Asi v osm hodin večer dorážíme do Montignacu a posléze i do Lagrange Vacances Les Bastides de Lascaux.

Se Slávkem, Ondrou a Zbyškem jdeme ještě na první průzkum do Montignacu. Nejprve na skleničku do příjemného bistra a pak na večeři do podniku Paradiso se živou bluesovou kapelou :-)

Večerní Montignac

Sobota 19.5.2018

Za kuropění se jdeme s Ondrou projít krásným vlahým ránem do Montignacu do pekárny a řeznictví.

Beynac-et-Cazenac je vesnice, která se nachází v údolí řeky Dordogne 10 km jihozápadně od Sarlat-la-Canéda.
Středověký hrad Château de Beynac se nachází na skalním ostrohu vysoko nad obcí.
Vesnice je jedna z obcí Le Plus Beaux Villages de France (nejkrásnější vesnice Francie).
Historicky první zmínka o Beynacu pochází z roku 1115, kdy jej Maynard de Beynac daroval sestrám na Fontevraultském opatství. Na konci 12. století hrad získal Simon de Montfort. Rodině Beynac se vrátil zámek díky zásahu Filipa Augusta v roce 1217. Zámek zůstal v držení Beynac až do roku 1761, kdy svatbou Marie Claude de Beynac s Christophem de Beaumontem přešel do rukou manželovy rodiny.
V roce 1827 byly obce Beynac a Cazenac sloučeny pod současným jménem.

Jako malované.

Nebylo tohle v nějaké pohádce? :-)

Cloítre de Cadouin - klášter Cadouin je fakt starý akvitánský klášter ležící mezi Sarlatem, Bergeracen a Dordogne.
Byl založen roku 1115 jako cisterciácká fundace a je dceřiným klášterem kláštera Pontigny, zakládajícím opatstvím jedné z pěti větví cisterciáckého řádu. Klášterní kostel byl vysvěcený v roce 1154. Klášter je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Monpazier je další obec ze sdružení Nejkrásnější vesnice Francie. Pevnostní město bylo založeno v roce 1285 králem Edwardem I. anglickým, který byl také vévodou gaskoňským. Ve městě nějaký čas žila i Eleanor akvitánská a Richard II. anglický.

Veliteli se podařilo sezvat u příležitosti našeho uvítání ve městě na dvě desítky nejsilnějších vozů Dodge Viper a dalších Muscle Cars.
Kontrast s kamenným středověkým městem byl malebný.

Dodge Viper - myší volně otočná fotka 360°.

viper - Spherical Image - RICOH THETA

Malý princ :-)

Bergerac - krásné historické město. Turistické centrum plné lidí, památek, Cyrana s dlouhým nosem a vína.
Oblast Bergerac je známá také díky dvanácti apelacím vína (AOC - Appellations d'origine contrôlée).

Od Ondry

Všude je spousta lidí, baví mě tipovat, co jsou zač a na co myslí.

Neděle 20.5.2018

Dopoledne jedeme k Rocamadouru na Festival sýrů a vína. Nabídka je veliká a skvělá. Tolik druhů sýra jsem v životě neochutnal.

Pokračujeme přímo do Rocamadouru. Jenom nás nenapadlo, že v neděli a ještě v době konání festivalu bude slavný Rocamadour naprosto nedobytný přes přílivové vlny turistů

Jenom jsme si vyfotili Rocamadour z dálky a pak, po marném pokusu alespoň zaparkovat, raději pokračovali na další místa.

Loubressac - první zmínka o Loubressacu pochází z devátého století v kartuláři opatství Beaulieu. Po téměř úplném zničení během stoleté války vznikl nový hrad ve 14. století na vrcholu ostrohu. Kostel Saint-Jean-Baptiste a domy jsou postaveny pod ochranou opevnění.

Nádherné a klidné místo. Nejvyšší čas na skleničku vína ve stínu stromů.

Prostě krása.

Autoire je okouzlující místo, další ze společenství "Nejkrásnější vesnice Francie" Původně rekreační středisko oblíbené u šlechty ze Saint-Céré, vesnice byla přezdívána "Malé Versailles"

Pondělí 21.5.2018

Cahors - město má bohatou historii již od keltských časů. Původní název města byl Divona nebo Divona Cadurcorum, divona byla fontána, nyní nazývaná "la fontaine des Chartreux", uctívaná Cadurci. Cadurci byli mezi posledními keltskými kmeny, kteří odolávali římské invazi. Město bylo definitivně dobyto v 50. letech před naším letopočtem. Romanizace však byla rychlá a hluboká: Cahors se stal velkým římským městem s mnoha památkami, jejichž zbytky lze dodnes vidět.

Ve středověku město proslulo bankéři, kteří účtovali vysoké úroky z půjček. Protože Cahors se stal synonymem tohoto hříchu byl také zmíněn v Danteho Infernu vedle Sodomy jako zkažené město.

Oblast kolem Cahors vyrábí víno, především robustní a taninové červené víno. Víno s apelací Cahors musí být vyrobeno z nejméně 70% hroznů Malbec (také nazývaných Cot, Auxerrois a Pressac) s maximem 30% odrůd Merlot nebo Tannat.

Pont Valentré, symbol města. Jeden z nejslavnějších tzv. ďáblových mostů. Stavba začala v roce 1308 a byla dokončena v roce 1378.

Pověst vypráví, že předák, podrážděný pomalým tempem práce, podepsal smlouvu s ďáblem a za rychlé dostavění mostu slíbil ďáblu svou duši. Když předák viděl most téměř dostavěný, vydal ďáblu poslední příkaz, aby nabíral vodu pro stavbu pomocí síta. Aby se pomstil za to, že byl podveden, ďábel posílá démona každou noc, aby uvolnil poslední kámen ve střední věži (známé jako ďáblova věž), a most tak nebude nikdy dokončen a musí být opravován každý den.

Během obnovy mostu v roce 1879 vložil architekt Paul Gout do středové věže kámen s vytesaným obrazem démona. Když ďábel každý den kontroluje, že jeho pomsta je vykonávána, myslí si, že kámen je jedním z jeho démonů, který má za úkol rozbíjet most.

Přes most vede také svatojakubská pouť do Santiago de Compostela. Je to krapet přes tisíc kilometrů a hned za mostem stoupá stezka na skalní útes kamennými schody bez jakéhokoli zajištění.

Cathédrale Saint-Étienne, národní památka.

Poutník.

Občas se v historické části města objeví nečekané architektonické betonové skvosty.

Jedeme na kopec nad městem na vyhlídku.

Město Cahors obtočené řekou.

Obec Najac je známá historickými budovami a autentickou středověkou atmosférou. Dominantní hrad nad obcí byl postaven vesničany v roce 1253 na příkaz Alphonse de Poitiers jako trest za katarskou víru. Vesnice má typickou architekturu opevněných obcí.

Najac je také jednou z asi 140 obcí Plus Beaux Villages de France, což přináší nejen zájem turistů, ale také peníze na údržbu vesnice.

Najac

Při cestě dál objevujeme malou odbočku do divočiny k dolmenu, který samozřejmě musíme prozkoumat a zaměřit.

Mezi hustými lanýžovými lesy nalézáme také krásné romantické jezírko se jménem Zlaté jezero.

Saint Cirq Lapopie - další nádherná středověká vesnice na skalním ostrohu nad řekou.

Místo bylo pravděpodobně osídleno již za galských a římských časů, ale největšího rozkvětu dosáhlo mezi 13. a 15. stoletím.

Přijíždíme v podvečer v době toho nejkránějšího světla, bohužel celá vesnice pod skalním masivem je obrácena k východu. Fotíme pár záběru z "odvrácené" strany, kde není vesnice vůbec vidět.

Z druhé strany se pokouším o skládanou fotografii zastíněného města v protisvětle :-)

Úterý 22.5.2018

Volný den, každý relaxuje dle své libosti. Zbyšek, Ondra a Milan jdou na pěší túru. Míra junior navazuje internacionální družbu v místním baru a já se Slávkem jedeme, jako již tradičně, na golfové hřiště.

Po dlouhém a složitém výběrovém řízení jsme zvolili Golf Club de Brivé a rozhodně jsme nelitovali. Po malých úvodních nedorozuměních jsme vyrazili na hřiště a byli jsme nadšení. Hřiště v Brive s parem 72 je sakra těžké, samá voda, dlouhé jak Lovosice, ale velice malebné. Trochu obtížnost ještě zvyšovala teplota kolem 30°C a akutní nedostatek míčů :-)

Středa 23.5.2018

Solignac - obec na pravém břehu řeky Briance. Základem dnešního města byl klášter, který byl založen v polovině 7. století sv. Eligiem, biskupem noyonským. Na začátku 8. století bylo město a klášter mnohokrát napadeny Saracény. Po bitvě u Tours a Poitiers tyto nájezdy ustaly. V devátém století připlouvali po řece Normané na svých veslicích, aby plenili města a kláštery. Město a opatství znovu trpěly za Stoleté války (1337-1453) a během hugenotských válek (1562-1598).

Přes řeku vede krásný románský most. U mostu jsme byli bohužel zrovna v době kdy všechny pohledy na most a klášter nad ním byly úplně přesně proti slunci, takže k vyfocení to moc nebylo.

Ale aspoň mi u mostu pěkně zapózovala místní ještěrka :-)

Nahoře ve městě nádherný kostel St. Pierre et st. Paul de Solignac z 11. století.

Solignac.

Uzerche - v roce 1787 popsal anglický spisovatel Arthur Young město jako "perlu kraje Limousin". Uzerche je postaveno na obranném skalním výběžku nad řekou Vézère a nachází se na středověké křižovatce významných cest. Pod Pepinem Krátkým, franckým králem (8. století), bylo město sídlem vlivného opatství a senešalu. Uzerche má stále mnoho hradů, hotelů a dalších budov s věžičkami postavenými limousinskou šlechtou, čímž dodává váhu slovům: "Ten, kdo vlastní dům v Uzerche, má v Limousinu zámek."

Jméno Uzerche bylo známo již v římských dobách. V roce 51 před n.l. to bylo poslední místo, kde Galové bojovali proti Juliu Caesarovi.

Collonges-la-Rouge - vesnice je celá postavena z červeného pískovce a je to neuvěřitelná krása. Historie obce je prokázána od 8. století, kdy byla věnována hrabětem z Limoges klášteru v Charroux.

Zpočátku byli hlavním zdrojem příjmu poutníci do Santiago de Compostella, kteří přicházeli od Rocamadouru. V roce 1308 byla přiznáno obci právo na vysokou, střední a nízkou soudní pravomoc, a obec se velmi rozrostla. Po francouzské revoluci došlo ke zničení hlavních budov a v půlce 19. století se obec přeměnila na zdroj levného stavebního kamene.

Na počátku 20. století vytvořili místní obyvatelé sdružení Les Amis de Collonges a nakonec získali v roce 1942 klasifikaci celé vesnice jako historické památky.

Collonges la Rouge

Bývalé vikomství Turenne je vesnička na skalním ostrohu v kraji Causse corrézien. Rozkládá se na kopcovitém úbočí. Jsou zde krásné renesanční domy se sochami, zdobenými dveřmi a typickými okny. Na vrcholu kopce se nachází impozantní Césarova věž, která je pozůstatkem panského hradu ze 12. století a věž Pokladnice ze 14. století.

Hrad na kopci.

Kapucínská kaple

Čtvrtek 24.5.2018

Rocamadour - středověká obec doslova přilepená na strmém svahu nad řekou Alzou. Věže a bílé kamenné domy se tisknou ke skále pod hradem ze 14. století.
Od 12. století, kdy zde byly objeveny ostatky sv. Amadoura, se místo těší obrovskému zájmu věřících poutníků. Cílem zbožných příchozích není jen hrob sv. Amadoura, ale především zdejší slavná Černá Madona (Vierge noire) z 12. století. Ke kapli Chapelle Notre-Dame, kde se soška Madony ukrývá, vede 223 schodů známých jako Via Sancta. Kající se poutníci schody zdolávají po kolenou.

Po nezdaru s první návštěvou jsme Rocamadour zařadili do programu pro čtvrtek. Usoudili jsme, že být v tomto kraji a nenavštívit Rocamadour prostě nejde. Přijeli jsme po náhorní plošině přímo k hradu.

Dolů do města se klikatí krásná křížová cesta.

Via sancta.

Rocamadour.

Dole ve městě jsem se trochu zapomněl a zjistil jsem, že návrat křížovou cestou rozhodně nestihnu a v panujícím vedru bych ho nejspíš ani nepřežil. Využil jsem tedy dobrodinní futuristického šikmého výtahu a svěží dorazil včas na sraz.

Domme je opevněné středověké město (bastide) ležící na skalnatém výběžku s výhledem na řeku Dordogne. Domme má dva veřejné prostory středověkého původu: obchodní náměstí Place de la Halle a náměstí Place de La Rode, kde se věřejnost bavila při lámání odsouzenců v kole.

Poprvé za náš pobyt v Akvitánii se zatáhlo a začalo trochu pršet.

La Roque Gageac - vesnice v údolí řeky Dordogne. Skalní pevnost Fort Troglodyte.

Ve středověku mívala obec La Roque Gageac až 1500 obyvatel (v současnosti 460) a velký rybářský přístav. Během stoleté války v La Roque Gageac sídlili biskupové sarlatští. 17. ledna 1957 se část útesu nad městem rozpadla, zabila tři lidi a zničila šest domů a stodolu. 9. ledna 2010 se část stropu Fort Troglodyte zhroutila, což způsobilo pád zdi pevnosti, stojící na stěně útesu od dvanáctého století. Pevnost již není přístupná veřejnosti a riziko pádu dalších částí útesu stále trvá.

Vypravili jsme se sem především kvůli projížďce na lodi. Do přístavu jsme dorazili přesně ve chvíli kdy loď pro 46 pasažéru právě plná odjížděla. Slečna v kase říkala, že to nevadí, že za hodinu pojedou znovu. Tak jsme říkali, že to nevadí, že pojedeme za půl hodiny, jak je tu psané na ceduli. A slečna říkala, že to by nešlo, poněvadž to je konkurenční společnost a že za hodinu s nimi to bude lepší. Naznačili jsme jí, že je nám celkem jedno se kterou společností pojedeme, hlavně když to bude brzy a ona se chvíli dohadovala s kapitánem a než by nás pustila vedle, vypravila celou svojí druhou loď jen pro nás devět. Takže jsme se vezli jako páni a bylo to úžasný :-)

Na lodi - myší volně otočná fotka 360°.

Post from RICOH THETA. - Spherical Image - RICOH THETA

Komentovaná hodinová projížďka po řece Dordogne v lodi pro 46 pasažérů.

Castelnaud - hrad, který jsme obdivovali při projížďce lodí

Castelnaud, nebo spíše Castelnau, nový hrad, byl založen ve 12. století. Během stoleté války byl hrad často v držení Anglie. Po obléhání, které nařídil francouzský král Karel VII. v roce 1442, francouzská armáda hrad definitivně dobyla.

Po skončení války byl hrad vrácen rodině Caumontů, kteří hrad vlastnili od roku 1368. Byla posílena obrana hradu, dolní hradba a nový barbican byly vybaveny kanonovými střílnami a byla postavena dělostřelecká věž. Během hugenotských válek byl zámek svěřen Geoffrovi de Vivansovi, přezdívanému Bojovník, kterého se bál celý kraj, a jeho pověst sama od té doby držela útočníky dál od hradu.

V 15. století byly navrženy nové obytné byty, které zlepšily pohodlí středověké pevnosti, přesto ale rodina Caumont opustila Castelnaud, aby žila v novém zámku v Les Milandes. Během francouzské revoluce byl hrad opuštěn a jeho stav se rychle zhoršoval, v 19. století pak hrad sloužil jako zdroj levného stavebního kamene pro široké okolí. V roce 1966 prošel hrad a přilehlé stavby velkolepými restaurátorskými projekty a od roku 1985 zde sídlí Muzeum středověkého válčení.

Castelnaud

Château des Milandes je zámek v obci Castelnaud-la-Chapelle. Zámek nechal postavit Francois de Caumont kolem roku 1489 a až do roku 1535 byl zámek hlavním domem pánů z Caumont.

V roce 1940 si pronajala zámek Josephine Bakerová a v roce 1947 jej koupila.

Bohužel jsme se nedostali ani do parku, jelikož už bylo pozdní odpoledne a správce (prý) ztratil klíč od brány :-)

Cabanes du Breuil skanzen, soubor zajímavých kamenných staveb. Přijeli jsme těsně po zavření a neviděli jsme nic, ani přes plot. Na parkovišti jsem jen vyfotil zajímavou informační ceduli :-)

Pátek 25.5.2018

Ráno balíme a uklízíme. Přes malá nedorozumění s krásnou (ale dost drsnou) paní správcovou se nám nakonec daří všechno vyrovnat a vyrážíme k domovu.

Nejprve se ale cestou stavíme v jeskyni Lascaux II, když už týden bydlíme těsně vedle. Při čekání na prohlídku vybíhám na vrchol kopce a koukám na krásný Montignac shora.

Lascaux je jeskynní komplex v jihozápadní Francii proslavený díky jeskynním malbám. Na stěnách jeskynních prostor se nacházejí malby z doby mladšího paleolitu (kultura magdalénien) datované mezi roky 15.000 až 13.000 př. n. l., především realistická vyobrazení zvířat.

Jeskyně byla náhodně objevena 12. září roku 1940 čtyřmi mládenci (Marcel Ravidat, Jacques Marsal, Georges Agnel a Simon Coencas), doprovázených Marcelovým psem Robotem; ten zapadl do skalní pukliny a při jeho vyprošťování chlapci objevili výzdobu jeskyně. Kluci složili slavnostní přísahu, že nikdy nikomu nevyzradí svůj objev, a vydrželi to dlouhé tři dny.
21. září zde zahájil archeologický výzkum významný francouzský archeolog Henri Breuil a ještě v tomtéž roce zveřejnil první vědecký popis lokality, kterou přiřadil ke kulturnímu okruhu périgordienu. Veřejnosti byla památka zpřístupněna záhy po skončení války, v roce 1948. K usnadnění přístupu musela být jeskyně prohloubena, upraven vstup a vybudovány schody, bylo instalováno elektrické osvětlení a vchod byl osazen těžkými bronzovými vraty, aby jeskynní mikroklima (konstantních 14 °C) nebylo příliš silně destabilizováno. Přesto se v roce 1955 začaly projevovat neblahé důsledky působení oxidu uhličitého, vydechovaného až 1200 návštěvníky denně, který začal způsobovat destrukci a blednutí maleb, proto byla jeskyně v roce 1963 pro veřejnost uzavřena a vybavena nákladným větracím systémem a klimatizačním zařízením.

Veřejnost ovšem projevovala neutuchající zájem o tuto výjimečnou památku. S cílem umožnit její opětovné zpřístupnění, aniž by se riskovalo její poškození či dokonce zničení, rozhodl příslušný úřad Régie départementale du Tourisme de la Dordogne o vybudování přesné kopie jeskynního komplexu s nástěnnými malbami, a to dvou jeho nejreprezentativnějších a nejatraktivnějších částí - Sálu býků (La salle des Taurreaux) a Axiálního výklenku (Le Diverticula axial).

V březnu roku 1980 se započalo s pracemi a v roce 1983 mohlo otevřít pro první návštěvníky své brány nové Lascaux II. Tato replika, vybudovaná nákladem mnoha milionů eur, je situovaná ve vzdálenosti 200 m od původní jeskyně. Je z poloviny zahloubená do země a překrytá betonovou skořepinou, jejíž vnitřek imituje originální vnitřní povrch jeskyně. K dosažení co nejpřesvědčivějšího efektu byla na betonový podklad připevněna kovová armatura překrytá drátěným pletivem s velmi malými oky, na něž byla nanesena další betonová vrstva, imitující dokonale texturu původního skalního povrchu. Na ni byla nakonec realizována vyobrazení, jak malby, tak rytiny.

Náš průvodce byl milý charismatický muž, který mluvil tak krásnou francouzštinou, že jsem mu chvílemi i rozuměl :-)

Když jsme přes úvodní expozici s popisy maleb a jejich tvorby měli vstoupit do "opravdické" jeskyně Lascaux, zhasl průvodce všechna světla a v úplné tmě potom se zapálenou loučí našim užaslým zrakům odkrýval jednotlivé malby tak, jak je kdysi spatřili první objevitelé. Byl to velmi silný zážitek.

V úplném světle jsme pak dlouho obdivovali kompletní výzdobu. Všechno je velmi realistické a iluze skutečné jeskyně je dokonalá.

Z Lascaux jedeme ještě na chvilku k moři. Do odletu je spousta času a tak se chceme chvíli slunit na pláži.

Kousek od moře se rozpoutává pořádná průtrž mračen, a když dorazíme na pláž leje jako z konve. Ondra neohroženě vyráží do příboje a já ho pozoruju přes kotvu pod stříškou rybářského domku :-)

Moderní "lov" ústřic.

Kolegyně fotografka si vybrala stejnou pláž jako my :-)

Nakonec přestalo pršet a udělalo se velmi krásně přímořsky.

Když už jsme měli začít nastupovat do letadla, oznámili nám, že naše letadlo nasálo při přistání do motoru ptáka a že jiné letadlo nemají a tohle musí pořádně zkontrolovat. Zpoždění bude nespecifikovaných několik hodin. Naštěstí to nakonec byly jen dvě hodiny.

V Praze na letišti Václava Havla jsme přistáli chvíli po půlnoci a vydali se k domovu.