Malá dovolená v Čechách.

Fotografie byly pořízeny telefonem Samsung Galaxy S23 Ultra, Samsung Galaxy S7 Edge,
kamerkou Insta360 ONE X2 a dronem DJI Mini 2.

V tomto dokumentu jsou místy použity texty z oficiálních stránek památek, Wikipedie, Booking.com, Kudyznudy.cz a dalších veřejných zdrojů na internetu. Všechna práva vyhrazena.

Tentokrát jsme do poslední chvíle nevěděli kam pojedeme. Historických měst se zajímavým okolím už nám moc nezbývá a ještě týden před plánovaným odjezdem jsme stále netušili kam se vydáme.

S výběrem nám pomáhal i světoznámý cestovatel Héďa Hědvěd. Děkujeme.

Po dobrých zkušenostech s Českým Krumlovem, Loktem a Kutnou Horou jsme chtěli najít něco podobného a přitom nového.

Nakonec jsme se rozhodli pro krásné město Telč a ubytování v luxusním apartmánu Levandule v nádherném Penzionu Secese přímo na náměstí Zachariáše z Hradce.

Celou dobu v autě posloucháme úžasný podcast Zjisti Víc. Spousta nových informací, skvěle podaná!

Neděle 11.8. 2024

Krkonoše - Všestary - Hradec Králové - Telč.

Podle naší dovolené se evidentně řídí počasí. Ať ji naplánujeme na jakýkoli termín, zcela bez pochyby bude nejteplejší týden v roce.
Ani letos to asi nebude jinak.

Prvním cílem na cestě je Archeopark Všestary

Expozice Archeoparku je rozdělena na vnitřní a venkovní. Vnitřní expozice sestává ze tří částí, které představují podzemí, život a duchovní svět prehistorických lidí. Toto dělení navíc reprezentuje i metody archeologické práce: výzkum památek ukrytých pod zemí – rekonstrukce objektů na povrchu – pohled letecké archeologie. Součástí expozice jsou i osm metrů dlouhý model pravěké krajiny, rekonstrukce archeologických vykopávek, jeskyně s pozůstatky zvířat a lidí, výstavní a projekční sál.

Speciálně model pravěké krajiny je naprosto neuvěřitelné dílo. U toho se dá strávit půl dne jako nic.

V rámci venkovní expozice jsou ukázky pravěkých staveb, jako je neolitický a eneolitický dům, polozemnice ze starší doby železné, rondel, výrobní areály a pravěké pohřebiště s mohylami.

Skvělá výzkumnice a průvodkyně s námi i přes šílené vedro prošla všechna zákoutí v téměř hodinové prohlídce a bylo to super. Vyzkoušeli jsme si i sekání dřeva kamennou sekyrou, ale nabídku vrtání otvoru do kamene jsem s díky odmítl, protože to nápadně připomínalo návštěvu zubaře. Trnou mi zuby jen si na to vzpomenu.

Na pokraji ugrilování dorážíme do Telče. Na náměstí před penzionem jen vykydáme bagáž z auta, vyzvedneme parkovací kartu a jedeme na parkoviště za rybníkem. Náměstí je s parkovištěm spojené krásnou lávkou a je to, co by kamenem dohodil.

Plynule pokračujeme na nádraží, kam právě přijíždí letošní poslední parní vlak.
Kafemlejnek z roku 1901 je pořád krásná a elegantní mašinka.

Chvíli posedíme na skvostné zahradě u penzionu a pak couráme městem přes západ Slunce až do tzv. modré hodinky.

Pondělí 12.8. 2024

Telč - Velký a Malý Pařezitý rybník - Telč.

Jako na každé dovolené vybíhám s kuropěním fotit probouzející se okolí.

Náměstí Zachariáše z Hradce v Telči po ránu, skoro bez lidí. (video)

Abych všechno stihnul nafotit, to bych se asi musel naklonovat. (video)

Kousek od centra u Staroměstského rybníka startuji k prvním leteckým fotkám. Telč je v prvních paprscích Slunce velmi fotogenická.

Na lávce v brzkém ránu je nádherně. (video)

Protože je pondělí mají všechny památky v okolí pochopitelně zavřeno. Co na tom, že jsou prázdniny a turistická sezóna je v plném proudu. Tak to prostě je a není potřeba na tom něco měnit :-)
Vyrážíme tedy do přírody. Cílem je naučná stezka kolem rybníku Velký Pařezitý.

Jedná se o rozlehlý rybník s okolním rašeliništěm o mocnosti až 4,5 metru. Byl založen jako vodárenský rybník majitelem telčského panství Zachariášem z Hradce v roce 1565. Měl sloužit jako zdroj vody pro město Telč. K tomuto účelu byla od rybníka zbudována umělá strouha, která vodu přiváděla do města. Z doby založení se na jeho dně dochovaly četné pařezy původního lesa, odtud patrně pochází název rybníka.

Voda je krásně čistá a teplá a láká ke koupání.

Naučná stezka vede kolem celého rybníka a rašelina je všude kam se podíváš.

Přejíždíme k Malému Pařezitému rybníku, který je trochu komornější, se spoustou pískových plážiček a každý si může najít tu svoji "soukromou". Rácháme se v krásně čisté rašelinové vodě co to dá.

Po celodenním pobytu na sluníčku chytám parádní úžeh, přesto ještě couráme po Telči a kocháme se.

Domy na náměstí vyfocené "dlouhým sklem" vypadají fakt zvláštně.

Po internetech jdou hotové legendy o grilovaném pstruhu U Roštěnky. Tak jsme to museli zkusit. A pověst nelhala, pořádnej pstruh, kterej ještě ráno běhal po svobodě, vynikající chuť, krásně šel od kosti... než jsem stihnul vytáhnout foťák, byl skoro pryč 🙂 Fakt doporučuji.

Ještě pár večerních fotek...

Úterý 13.8. 2024

Telč - Jindřichův Hradec - Telč.

Samozřejmě malé ranní pobíhání po městě.

V nastalém příšerném vedru vyrážíme do Jindřichova Hradce, kde máme na nádraží sraz s Barčou, která přijede vlakem na otočku z Plzně, abychom se mohli společně věnovat návštěvě pamětihodností.

První pamětihodností je Krafferova zahrada.

Krafferova zahrada je poslední velkou zahradou v historickém centru Jindřichova Hradce. Byla zřízena pro hraběnku Isabellu Černínovou v roce 1758. Na její podobě se podílel tvůrce zámeckých zahrad v Českém Krumlově Jan Antonín Zinner. Po velkém požáru města v roce 1801 byla zahrada zničena a už nikdy nebyla obnovena. V polovině 19. století ji získal Ignác Krrafer a jeho rodina zde provozovala vyhlášené zahradnictví, které nabízelo na svou dobu fantastický sortiment rostlin. Druhá polovina 20. století znamenala pro Krafferovu zahradu období úpadku a totální devastace areálu. Zahradnictví bylo rodině odebráno, vznikly v něm dva obrovské vytápěné skleníky a v 80. letech byl vybydlený areál opuštěn. V roce 2003, po desítkách let chátrání získali zahradnictví v žalostném stavu do pronájmu Martin Charvát a Radovan Hájek, kteří doslova z lesa vybudovali trvalkovou školku. V roce 2020 ji opustili a nad zahradou se začala stahovat mračna v podobě chystaného parkoviště.

Dnešní zahrada je doslova oázou a kdyby měl člověk navštívit Jindřichův Hradec jen kvůli ní, stálo by to za to.

Radostně si kupujeme krásně výtvarně provedenou Bojovku se skřítky a pobíháme zahradou nahoru dolů a plníme často ne úplně jednoduché úkoly. Co na tom, že je to bojovka pro děti, které se sotva naučily číst? My si to užíváme velmi.

Po velmi slušném obědě v restauraci Černej pták (doporučuji), se vydáváme na zámek.

Zámek Jindřichův Hradec je původně gotický hrad přestavěný na zámek. Nachází se na soutoku Nežárky a Hamerského potoka. Se svou rozlohou tří a půl hektaru je po Pražském hradu a zámku v Českém Krumlově třetím největším zámeckým komplexem České republiky.
Hrad založil nejspíše král Přemysl Otakar I. v první polovině třináctého století, ale záhy jej do svého vlastnictví získali Vítkovci, jejichž zdejší větev se poté nazývala páni z Hradce. Jindřichův Hradec jim poté patřil s jedinou krátkou výjimkou až do roku 1604. Po nich hrad, v té době už přestavěný na renesanční zámek, vlastnili v letech 1604–1694 Slavatové a poté Černínové z Chudenic. Za Slavatů přestal být zámek panskou rezidencí. Šlechta jej využívala jen během příležitostných pobytů a návštěv při cestách z Prahy do Vídně. Přesto byl zámek udržován až do velkého požáru v roce 1773, po němž nechali Černínové opravit jen nejnutnější prostory pro své úředníky. Rozsáhlá rekonstrukce proběhla až v první čtvrtině dvacátého století.

Zvolili jsme prohlídku Gotický palác, protože renesance je všude dost.

Rozhodně nejzajímavější je freskový komiks Legenda o svatém Jiří.

Prohlídka zahrnuje i hradební kapli sv. Ducha

Končíme v hradní Černé kuchyni, to je taky prima zážitek.

Skvělá průvodkyně má spoustu zajímavých informací a celkově je to fajn i přes to šílené vedro.

Chvíli se ještě procházíme stinným loubím kolem Rondelu.

Holky jdou do Domu gobelínů a já musím vylézt na Černou věž. Jak vidím nějakou věž, nejsem k udržení. Samozřejmě v panujícím počasí je to nápad poměrně zničující.

Ještě jdeme na prohlídku do Muzea fotografie. Nechali jsme si na to necelou hodinu a chtělo by to víc, aby si člověk všechno prohlédl, ale z vedra už šilháme, tak to bylo tak akorát.

Mariánský morový sloup se sousoším Nejsvětější Trojice

Čekáme s Barčou na její vlak do Plzně a chvíli skotačíme na konečné úzkorozchodné dráhy.

Středa 14.8. 2024

Telč - Dačice - Landštejn - Telč.

Po rozednění opět vybíhám na lov.

U zámeckého skleníku vzlétám na jednu ranní leteckou fotku. Telč je za rozbřesku obzvláště malebná.

Je to sice jedna fotka, ale složená z devíti RAW fotek s expozičním bracketingem.

Vynikající snídaně na zahradě penzionu je něco, na co bychom si velmi rychle zvykli.

Na podloubí chvíli obdivujeme nadšení studentek a studentů Univerzity třetího věku, kteří se odvážně a většinou poprvé v životě, věnují olejomalbě. Jsou skvělí.

Jedeme do Dačic na Nový zámek.

Dačice byly v 16. století centrem rozsáhlého panství Krajířů z Krajku, šlechtického rodu pocházejícího z Korutan. Ti zde nejprve nechali postavit v roce 1579 tzv. Starý zámek (dnes sídlo Městského úřadu). Nový zámek, rovněž v renesančním slohu, postavil pro Oldřicha Krajíře koncem 16. století italský stavitel Francesco Garof de Bissone.
Zámek byl později upraven barokně a v letech 1830-1832 klasicistně. V průběhu staletí vlastnil zámek např. Vilém Dubský z Třebomyslic, rod Berků a Fürstenberků a Heinrich Karl hrabě z Osteinu, který koupil panství v roce 1728 a nechal ho barokně přestavět a nově zařídit. Architekt Francesco Camelli navrhl úpravu zámecké věže, do které byly vsazeny hodiny, datované rokem 1713. K zámku byla přistavěna kuchyně, v interiérech prvního patra se dochovaly bohatě intarzované parkety.
Nejslavnějším rodem, který zámek vlastnil, byl šlechtický rod Dalbergů, na který přešel zámek v roce 1809 dědictvím. Dalbergové zámek přestaveli do jeho současné podoby, ale po vymření rodu v roce 1940, se zámek stal majetkem rodu Salm-Salm. Na základě tzv. Benešových dekretů byl v roce 1945 zestátněn a vzápětí i zpřístupněn veřejnosti.

Aktuální prohlídku chytáme na poslední chvíli, což je fajn, protože čekat hodinu v tomto vedru na další, by bylo utrpení.

Prohlídka je fajn, stylová průvodkyně je nadšená a i když tradičně hrne spoustu naprosto nezapamatovatelných jmen a datumů, atmosféru udělat umí.

Vybíhám pochopitelně na vyhlídkovou renesanční věž kostela sv. Vavřince a na pokraji infarktu zjišťuji, že kromě zámku není moc na co vyhlížet.

Pomník první kostce cukru na světě.

Kostkový cukr vynalezl v Dačicích roku 1843 Jakub Kryštof Rad, inspirovala ho manželka Juliana, když se pořezala při sekání homole cukru do prstu a svému choti pak vyčinila, aby vymyslel něco praktičtějšího. Zanedlouho dostala od svého muže dárek – bedničku, v níž bylo uloženo 350 bílých a červených kostek cukru. Vynález podpořil i Karel Maxmilián Dalberg, který byl spoluvlastníkem dačické rafinerie cukru.
J. K. Rad zhotovil na výrobu kostek lis a koncem roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Na podzim roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „čajový cukr." Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi 0,5 kg) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na kterých byl obrázek budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů. Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.

Další zastávkou je hrad Landštejn.

Hrad byl vybudován na počátku 13. století zřejmě moravskými Přemyslovci jako opěrný bod území na trojmezí Čech, Moravy a Rakouska. Svým pojetím dvou věží propojených palácem, představuje ojedinělý komplex svého druhu v Čechách a je jedním ze tří dochovaných románských hradů v ČR a jednou z nejvýznamnějších románských památek ve střední Evropě.

Přes děsné vedro si to docela užíváme. Hrad je krásný a monumentální.

Ano, pochopitelně musíme vylézt i na věž :-)

Po pondělním úžehu přidávám do garderóby kulich z nějakého materiálu, který je jistě vedlejším produktem kosmického výzkumu. Vypadá to divně, ale nějakým zázračným způsobem to funguje a pomohlo mi to udržet chladnou hlavu :-).
Tvářím se jak kakabus, ale v podstatě je mi fajn.

V hradním příkopu si zastřílím z luku a z kuše a pak ještě chvilku pozorujeme drezůru dravců (na druhé straně hradu od střelnice :-)). Sokolník je milý pán a prima šoumen a zvířata má evidentně rád.

Na mapě nacházíme vysoce hodnocené přírodní koupaliště kousek od hradu, tak tam jedeme. Prostředí je nádherné a voda je teplá jak kafe. A zhruba stejně čistá, když vylezeme máme na sobě souvislou vrstvu zelenohnědého slizu. Jenže v tomhle vedru je to stejně paráda.

Ještě se projdeme na starý židovský hřbitov a protože se blíží apokalyptická bouřka, jedeme chvatně zpátky do Telče.

Cestou objevujeme v kopcích v lese u silnice vstup do podzemí pro trpaslíky, atomový kryt pro jezevce, trezor s pokladem... Výška pancéřových dveří asi 80 cm. Fakt nevím co by to mohlo být a vymýšlení pravděpodobného účelu nás bavilo až do Telče.

Samozřejmě, že cestou nespadla ani kapka a rozhodně se neochladilo, ale parkoviště Na Žabinci v Telči je skoro celé pod vodou, takže tady asi krapítek sprchlo. Na náměstí jsou jediné dvě větší louže a u nich klečí fronta zahraničních fotografů a každý si chce cvaknout.

Čtvrtek 15.8. 2024

Telč.

Celou noc krásně pršelo a ráno je vlahé. Chvilku po kuropění je fakt nádherně.

Dokonce i chvílemi krásně prší.

Kolem deváté se ale opět rozpoutá léto v plné palbě.

Dnešek věnujeme Telči. Začínáme na zámku základním prohlídkovým okruhem - renesančními sály.

Z původně gotického hradu nechal v 16. století udělat jeho majitel Zachariáš z Hradce renesanční sídlo. Přestavba probíhala ve dvou etapách pod vedením italských mistrů. V některých zámeckých prostorách se zachovaly sklípkové klenby s původní dekorativní výzdobou. Nejmajestátnějším interiérem celého zámku je Zlatý sál, který prostupuje celý trakt nověji vystavěného severního paláce. Původní stav většiny prostor nenarušili ani pozdější majitelé zámku.

Se slečnou průvodkyní jsme tentokrát neměli úplně štěstí. Měla nadrcenou spoustu nezapamatovatelných dat a na většinu zvídavých dotazů odpovídala, že se máme zeptat na pokladně, že tam určitě budou vědět. Hnala nás jak nadmutou kozu a když slibovala, že si něco budeme moci prohlédnout důkladněji až půjdeme znovu okolo, svým slibům nedostála.

Dozvěděli jsme se v rychlém sledu, které pohádky se na zámku natáčely, ale nějaké zajímavosti k zámku samotnému skoro žádné. Za to jsme si velmi užili informace typu: nyní se nacházíme na malých arkádách a máme výhled na velké arkády, za rohem pak další důležitou informaci: nyní se nacházíme na velkých arkádách a máme výhled na malé arkády.

Paní v pokladně jsme se rozhodně na nic zeptat nešli, trochu jsme se jí báli už když jsme si kupovali vstupenky a ptali se na možnost focení, byli jsme rádi, že je za tlustým sklem :-)

Středověký hasicí přístroj.

Už od začátku jsme se těšili, že se půjdeme projet na lodičce po Štěpnickém rybníku. Teď nastala ta chvíle.

To je dost mámo, žes nás taky jednou vyvezla :-)

Jednomu by se z toho vedra i zatočila hlava :-). (video)

Brzy jsem se chopil vesel a machroval až na druhou stranu rybníku. Při cestě zpátky proti větru jsem málem vypustil duši.

Štěpnický rybník je světem sám pro sebe.

K zámku patří také Kaple Všech svatých s bohatou a náročnou výzdobou. Slouží jako poslední místo odpočinku Zachariáše z Hradce a jeho manželky Kateřiny z Valdštejna.

Na oběd jsme zaskočili do Pizzerie Telč s výhledem na celé náměstí Zachariáše z Hradce a byl to lepší průměr. Asi můžeme doporučit.

Další prohlídku na zámku Telč jsme zvolili Zámecké podzemí - část starého gotického hradu, které sloužilo jako provozní a bezpečnostní prostory. Mladý průvodce byl patrně příbuzný slečny průvodkyně a paní v pokladně, takže jsme se dozvěděli, kde se ve sklepení natáčely které filmy, který slavný herec byl zavřen v kašírované kobce a kterému upírovi čouhala ruka z rakve, ale ze kdy jsou které části podzemí, k jakému účelu sloužily a jak hluboko je původní a nyní zasypaná podlaha nám zůstalo utajeno. Chlapec měl drobnou vadu řeči, takže možná to i říkal, ale rozumět mu moc nebylo.

Nicméně v podzemí bylo o fous chladněji než venku, tak to bylo prima.

Chvíli se procházíme ve stinných arkádách zámecké zahrady a sbíráme sílu na další pamětihodnosti.

Tahle fotka není smontovaná z více obrázků, občas jsou pohledy na zámek fakt zajímavé.

Počasí není takového druhu, že by člověk vysloveně toužil lézt na každou věž, kterou potká, ale já si prostě nemůžu pomoct.

Nejstarší spolehlivá zmínka o farním kostele sv. Jakuba Většího pochází z roku 1372, k roku 1386 je připomínám požár, který, mimo jiné, zničil také farní kostel. V první polovině 15. století je zmiňován havarijní stav chrámu, který byl zřejmě opraven ve 40. a 50. letech 15. století. Tehdy byl přestavěn do současné dvoulodní gotické podoby s 53 metrů vysokou hranolovou věží přimykající se k severní straně kněžiště.
Vyhlídkový ochoz se nachází 33 metrů nad zemí a vede na něj celkem 162 schodů. Z ochozu se otevírá jedinečný pohled na celé město a široké okolí. Ve věži jsou umístěny dva historické zvony zvané Jakub a Marie a pocházejí z přelomu 16. a 17. století.

Zatímco jsem zkoumal svůj laktátový práh na schodech ve věži, šla Šárka na výstavu obrazů Míly Doleželové.
Míla Doleželová, (12. listopadu 1922 Prostějov – 30. prosince 1993 Telč), byla akademická malířka, jejímž hlavním tématem byli cikáni, jejich emocionální život a s nimi spojená témata.

Když se skulím z věže běžím na výstavu také. Obrazy jsou neobyčejně krásné a neobyčejně silné. Fakt zážitek.
Obraz Opuštěná holčička se mi zaryl do mozku.

V tropickém podvečeru jdeme ještě do zámeckého parku provětrat dron na pár fotek s krásným světlem.

A pro změnu náměstí :-)

Pátek 16.8. 2024

Telč - Nová Bystřice - Slavonice - Telč.

Ráno nás budí asi bambilión vlaštovek létajících kolem okna. Vyfotit se moc nedaly, ale probuzení je to příjemné.

Obvyklá dávka ranního focení. Tentokrát jsem byl i za Štěpnickým rybníkem a hledal další nové pohledy.

Z téhle fotky jsem měl původně docela radost než jsem si všiml, že je dost podobná ikonickým záběrům kolejí, vedoucích do vyhlazovacích táborů. Rozhodně jsem tím nic špatného nemyslel.

Takhle s dekorativním deklem na kanál je to lepší :-)

Roztomilé graffity na autobusovém nádraží v Nové Bystřici.

V úterý v Jindřichově Hradci jsme zjistili, že úzkokolejka po dvou letech přerušení provozu už zase od minulého týdne jezdí. Sice jen kousíček z Nové Bystřice přes Albeř do stanice Hůrky, ale přeci jen. Navíc od čtvrtka do neděle jede párovka, a to bychom si určitě dali.

Trochu můj vnitřní Skrblík bojuje s cenou, přeci jen skoro tisícovka za dva na šestikilometrovou projížďku tam a zpět je dost. Ale zjišťuji, že při zakoupení jízdenky předem online je to jen 390,- na osobu, a to je úplně jiný kafe :-)
Navíc chceme tuhle věc podpořit, protože nám to přijde úplně skvělý.

Vyrážíme do Nové Bystřice a zamilovali jsme se do mašinky na první pohled.

Máte štěstí, že jdu zrovna kolem. Vyžvejkanej korybut bylo třeba obalit koudelí a koudel nebylo čím uříznout.
Každý správný muž má u sebe nůž, tak jsem přiložil ruku k dílu, tedy nůž ke koudeli a mohlo se jet.

Mašinka je malinká, ale působí mocně. Miluji jak se dřív věci dělaly funkčně a přitom krásné na pohled.

Jedeme první třídou!

Průvodčí jsou nesmírně dekorativní.

Ve stanici Hůrky přepřáhneme mašinu a po krátkém občerstvení vyrážíme zpátky do Nové Bystřice.

Nostalgie, taková ta hezká. (video)

Celá vlaková četa je nesmírně dekorativní, to nemohu říct!

Z Bystřice jedeme oklikou kolem několika uzavírek do Slavonic. Kousek pod Landštejnem navštěvujeme kostel sv. Jana Křtitele v Pomezí.

Kostel byl založen jako románský někdy v první polovině 13. století, poprvé zmiňován v roce 1235. Kostel byl postaven jako součást zde stojícího hrádku, předchůdce dnešního Landštejna. Na svoji dobu byl poměrně rozlehlý. Se zánikem hrádku byla zrušena i loď kostela, presbytář byl upraven na stejnojmennou kapli. Zřejmě až do 15. století se v lodi kostela nacházela církevní škola.

Dnes se kromě presbytáře zachovala jen část zdiva kostelní lodi vysoká několik metrů. Bývalý presbytář, tj. dnešní kaple, je uzavřen půlkruhovou apsidou s románskými okénky s paprsčitou kružbou. V interiéru jsou restaurovány pozdně románské fresky představující různé skřety, překryté ještě raně gotickými. Fresky jsou na mnoha místech přemalovány pozdější malbou.

Panoramatická fotka, volně otočná myší.

V tropickém vedru dorážíme do Slavonic.

V cukrárně si dáváme výborné kafe a zmrzlinu a jdeme do podzemí .

Nejstarší sklepy (tzv. lochy) vznikaly ve 13. a 14. století. Jsou ručně vysekané v rulovém masivu, práce pravděpodobně prováděli horníci z Jihlavska. Sklepy sloužily k ukládání různých druhů potravin, sudů s vínem či pivem a v některých sklepech byly dokonce umístěny řemeslné dílny. Dílny byly určeny pro zpracování masa, kůží atd. – obvykle šlo o činnosti, které vyžadovaly chlad a stálou teplotu.

Během 2. poloviny 15. století byly sklepy propojovány systémem chodeb, který měl za úkol odvádět přebytečnou podzemní vodu ze sklepů do hradebního příkopu. Systém byl dokončen v 16. století. Chodby – určené výhradně pro odvod podzemní vody – jsou velmi malých rozměrů. Průměrný profil je 150 cm výška a 60 cm šířka. Odvodňovací systém částečně fungoval až do 19. století, když však byl v průběhu 19. století zavezen hradební příkop, voda neměla kam odtékat. Dílo zkázy pak dokonala povodeň roku 1967 – podzemí bylo zaplaveno bahnem a vodou téměř ke stropu.

Průzkum a pročišťování podzemí probíhá od roku 1993. Dnes známá a pročištěná část měří asi 1,5 km. Odvodňovací systém pod náměstím Míru opět funguje jako kdysi, pod Horním náměstím probíhá průzkum.

Těšili jsme se na dlouhou trasu, 400 metrů chodeb, ale bohužel zrovna dnes nebyl dostatek průvodců a návštěvníků a tak jsme se vydali na trasu krátkou - 130 metrů. Zážitek to byl i tak výborný. Fasujeme holínky a halenu a vyrážíme pod zem.

Začátek je poměrně jednoduchý, ale záhy se ocitáme v chodbičkách velice klaustrofobických, bohatě rozvětvených, s vodou skoro po lem holínek, kde už jsem neměl čas ani myšlenky něco fotit.

Před vstupem do nejužších chodeb jsme dostali naprosto přesné pokyny typu: po třetí odbočce vlevo se chodba lomí doprava, zde je třeba udělat delší krok levou nohou, protože za schůdkem pod vodou je hluboká díra, je nutné se do zalomení chodby vydat pravou nohou, natočit se bokem a ruku vystrčit kupředu, jinak se zaseknete a nikdo vás již nedostane tam ani zpět. Co mi to jen připomíná? Že by "když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece..." Jdu poslední, bez světla a v zalomení samozřejmě zapomínám, která noha to měla jít první. V dálce ve tmě před sebou slyším průvodkyni: "tak jsme všichni, nikdo se nezasekl a můžeme jít dál". V tu chvíli jsem se samozřejmě zašprajcoval levým bokem a pravým ramenem, hlavu skloněnou ve výši pasu a začal si to naplno užívat :-)

Průvodkyně je skvělá, naprosto profesionální, skvělá dikce, popisuje zajímavosti, asi nejlepší, co jsme zatím na této dovolené zažili. Nebál bych se s ní ani na dlouhé trase.

Naše malá Itálie.

Hele věž. Co kdybych na ni vylezl? :-)

Protože vedro nepolevuje, vymýšlíme kam se pojedeme ochladit. Projíždíme Telčí a míříme do zatopeného lomu u obce Čenkov.

Je tu sice dost lidí, ale koupání je super a voda čistá.

Grilovaný pstruh U Roštěnky na nás udělal minule takový dojem, že neváháme a na poslední letošní večeři v Telči, jedeme na tuhle dobrotu znovu. Je to opět veliká paráda.

Sobota 17.8. 2024

Telč - Žďár nad Sázavou - Krkonoše.

Ještě poslední letošní ranní pobíhání po Telči.

Loučíme se s apartmánem Levandule v penziónu Secese. Tady by se dalo bydlet dlouho

Nejvíc nás nadchlo jak pan majitel s cejtím implantoval moderní technologie do historického domu.
Klimatizace, automatizované řízení oken a venkovních žaluzií, dešťové senzory, dálková správa, splachovaní záchodu studniční vodou... tam kde jiní podnikatelé preferují pýchu a předsudek, pan majitel nasadil rozum a cit :-)

A ty snídaně...

Na zpáteční cestě si plánujeme zámek ve Žďáru nad Sázavou a Zelenou Horu.

Bývalý klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie nebo též Pramen Panny Marie ve Žďáru nad Sázavou je původně gotický stavební areál, v baroku upravený, mimo jiné i za účasti Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Klášter, který ve středověku i barokním období patřil k významným cisterciáckým klášterům, byl založen v roce 1252 a zrušen po roce 1784. Budova prelatury poté sloužila jako zámek. Areál je proto někdy označován i jako zámek Žďár nad Sázavou; od roku 1970 je kulturní památkou.

Parkujeme vzadu za areálem a přicházíme ke klášteru přes ovocnou zahradu. Z této strany působí budovy dost vybydleným a skličujícím dojmem. Nicméně již krásně opravená galerie Kinských zpívá Santiniho nápěv.

Konventní kostel Nanebevzetí Panny Marie je původně gotický kostel, přestavěný barokně a doplněn několika výraznými zásahy Jana Santiniho. Kostel je také vybaven vrcholně barokním, bohatě zdobeným mobiliářem.

Nebe se mračí, fouká docela dost a my vyrážíme na Zelenou Horu.

Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře patří mezi nejvýznamnější stavby barokní gotiky architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO.

Vedro nepolevuje a výstup nahoru na horu je docela náročný. Nicméně v arkádách kolem kostela je tak nádherně, že to dává zapomenout jakýmkoli strázním.

Nesmírně dekorativní turistka.

Prohlídky areálu s výkladem chodí v poměrně velké skupině, vždy skoro padesát lidí, a to nás moc neláká. Druhá možnost je prohlídka prvního a druhého patra kostela bez komentáře, tzv. mimořádná prohlídka, to se nám líbí víc.

Nakonec jdeme sami jen s nadšenou průvodkyní, která by nám vlastně měla jen odemknout a zase za námi zamknout, ale velmi fundovaně odpovídá na naše zvědavé dotazy a je to úžasný zážitek.

Vysoko v kopuli je i nepřehlédnutelný jazyk Jana Nepomuckého. Tedy snad ne přímo jeho, jelikož tento má asi dva metry zdéli :-)

Prolézáme každé zákoutí kostela a duchovně souzníme s Janem Blažejem.

Vytipoval jsem na oběd kousek za Žďárem hospodu U hrocha s vysokým hodnocením. Grafické pojetí výzdoby je naprosto příšerné, ale obsluha je vzorná a usměvavá, jídlo moc dobré, ceny jak před Covidem a celkově fakt na jedničku, když teda člověk zavře oči.

Z hospody už jedeme rovnou domů a máme toho tak akorát.